Aaron ♂, 2023
Aaron pochází z krmného místa z Řečkovic, kde měl jen jedinou jistotu – zimu, hlad a neustálý boj o přežití. Azyl se v tu chvíli nacházel ve velmi špatné finanční situaci, rezervy byly nulové. Přesto jsme ho vzali. Protože tomuhle vyplašenému kocourkovi doslova uhnívala noha zaživa…
📊 STATY:
❤️ HP: 3 nohy = 300 % odolnosti!
🦾 Zbroj: vrnění, co prolomí i srdce z kamene
👊 Útok: 10 otíraček za minutu
🔥 Ultimátka: mazlící kombo (spustí turbo vrnění a už se ho nezbavíš)
🚫 Slabina: psi (nahání mu víc hrůzy než amputace)
Hned první bitvu – amputaci – zvládl jako pravý válečník. I rána se hojila bez komplikací. Zezačátku jsme hodně bojovali s důvěrou. Vrčení a sekání bylo na denním pořádku. Chtělo to velmi trpělivý a něžný přístup… a pak nám Aaronek ukázal svoji pravou povahu.
Dnes je z něj Mazel s velkým M. Jako vážně. Kam se hneš, tam je i on. Vděčný až za hrob, kontaktní a odhodlaný rozdávat lásku všem, kteří mu dají šanci. Je vykastrovaný, zdravě sebevědomý a připravený psát novou kapitolu – tu, kde už nebude muset bojovat o svůj život, ale o místo na gauči.
Bohužel, tomuhle miláčkovi připravil život o něco těžší osud a snížil mu tak šanci na adopci, ve kterou stále nadějně doufáme. Jak už jste pochopili, Aaron má jen tři nožky. Jeho handicap mu život nijak neovlivňuje, vlastně by si člověk ani nevšiml, že mu jedna končetina chybí… přesto realita je taková, že handicapované zvíře si málokdo vezme. A ta druhá a závažnější věc je fakt, že je kocourek FIV pozitivní (to prakticky znamená, že může být pouze jako jedináček nebo s dalším pozitivním kámošem). Nicméně můžeme garantovat, že jakmile spatříte tady ten kus kocoura, neuvidíte chudáčka, který potřebuje politovat… Aaron je mladý válečník, který nepotřebuje, aby nad ním někdo ronil slzy. On potřebuje domov.
Bohužel, Aaronek se svého vysněného domova nikdy nedočkal. A mně nezbývá nic jiného, než sem zkopírovat příspěvek z Facebooku… protože znova už to napsat nedokážu. 💔
„A pak to zničehonic přišlo. Dorazila jsem domů z práce a vidím, že Aaronek mě nevítá a dýchá do bříška. Už den předtím toho moc nesnědl. A já hned věděla, že je něco špatně.
Sobota večer, brněnské veteriny s pohotovostí plné. Tentokrát nás zachránil Vyvet ve Vyškově, který nás přijal i přes své vytížení. Dorazili jsme, odebrali krev, udělali sono… plíce plné tekutiny. Domluvili jsme se, že část odsajeme a koukneme, co je uvnitř. Pak přejdeme k drenáži. Zase jsme byli ready nastřádat 60 tisíc a vyložit je na stůl výměnou za Aaronkův život.
Jenže situace se změnila. Z celkového vyšetření vyplynulo, že Aaronkovi na plíce tlačil rostoucí nádor. V kombinaci s jeho pozitivitou… dost na nic. Prognóza nepříznivá, riziko velké. A vidět, jak se dusí… moc dlouho jsem se nerozmýšlela a kývla na doporučenou eutanázii.
Jedna z mých zásad, ke které jsem se sama sobě zavázala, když jsem zakládala spolek, byla ta, že nikdy nedovolím, aby zvíře trpělo víc, než je nutné. A že když budu cítit, že je čas nechat ho jít… tak ho nechám jít. A u Aaronka jsem to cítila. Proč nechat někoho umírat v bolestech, když máme tu možnost vyprovodit duši mírumilovně, pokojně. 
Stále se snažím přijít na to, proč to muselo skončit takhle. Proč jsme neměli víc času. A že zrovna tenhle majestátní kocour si vážně zasloužil to své místo na gauči a toho svého jednoho člověka.
Aaronku, DĚKUJU. Že jsi tu byl s námi a byl naším průvodcem. Že jsi nám ukázal, že má smysl bojovat a mít naději. Takového drsňáka jako ty jsme tu ještě neměli… a nejspíš ani dlouho mít nebudeme. Rest in peace, bojovníčku. Počkej tam na mě. 
„
