Poslední dny kolem jeho příběhu byly emočně náročné pro všechny, kteří tohoto pejska poznali, sledovali nebo mu drželi palce. A protože kolem celé situace vzniklo hodně domněnek, chtěla bych ji jednou a NAPOSLEDY shrnout svýma očima.
Kraky k nám nepřijel jako „zdravý senior na dožití“. Přijel jako velmi vážně nemocný pes, který může umřít každou hodinou (napsáno i ve smlouvě). Jeho stav nám nebyl Útulkem zamlčen. Měl tekutinu v břiše (krev), opakovaně nejedl a zvracel, střídaly se lepší a horší dny. Přesto jsme doufali, že mu ještě dokážeme dopřát čas, klid a důstojné stáří.
Měli jsme jeden krásný den – procházku, mňamózní papání, očuchávačku s našimi psíky, mazlení, česání… a druhý den se to zlomilo. Chtěla jsem jet na pohotovost (můžu doložit), ale nakonec jsem řekla, že vydržíme. Že to možná bude lepší. Nebylo.
Na veterinu jsme jeli. Ne k vesnickému řezníkovi. Na specializovanou onko kliniku, která má moji plnou důvěru (léčí nám třeba Filípka). Absolvoval veškerá vyšetření – sono, rtg, rozbor krve… všechno. Nálezy na slezině byly DVA, oba dosahující velikosti skoro 10 cm + metastáze v dutině břišní, krev v břiše a těžká anémie. Bylo to buď „nechat umřít v bolestech v rámci hodin“ nebo „uspat hned“ nebo „zkusit se podívat dovnitř“. Šli jsme tou nejjasnější cestou naděje – podívat se dovnitř.
Byla přivolána Irča z Knihánkova s dárcem Rickem, ale k transfúzi nikdy nedošlo. Protože to, co měl chlapeček uvnitř, bylo neslučitelné se životem. A nemělo to ani nic společného s „důstojným odchodem“, kdy bychom čekali, až nám v bolestech vykrvácí. Veterinární tým důrazně doporučil eutanazii. To rozhodnutí nebylo jednoduché. Ale bylo správné. A udělala bych ho i kdyby proti mě stál celý svět. Protože nenechám zvíře trpět.
Krakyho jsme nenechali jít proto, že byl starý. Nebo proto, že byl nepohodlný. A už vůbec ne kvůli nějakému (s prominutím) debilnímu dosahu nebo ještě hůř – penězům. Naopak. Udělali jsme maximum pro to, aby neodcházel sám, v bolesti, v kotci. Ale to naši dlouhodobí sledující ví.
Video, které vzniklo po jeho odchodu, nemělo šokovat ani vydělávat a už vůbec nemělo „pošpinit“ práci útulku. Mělo připomenout jednu důležitou věc: stará zvířata si zaslouží domov. A toto poselství zafungovalo, protože se mi ozvali lidé, které jeho příběh ovlivnil natolik, že jsou připraveni si starého pejska adoptovat. A přesně o tom to bylo.
Kraky nemusel mít jen jeden hezký den. Kdyby dostal šanci dřív, mohl mít krásné týdny, měsíce… a každý mohl. My nejsme žádní superhrdinové.
Děkuji všem, kteří nám během celé situace vyjádřili podporu, nabídli pomoc nebo si z jeho příběhu odnesli to nejdůležitější: že adopce seniorů má smysl.
Krakonošku… nemohla jsem se dřív vyjádřit, protože to nešlo. Včera jsem ti napsala dopis a spálila ho, aby se k tobě dostal tam nahoru. Milovalo tě spoustu lidí a jednou se tam nahoře se všemi potkáš. A teď už bych tě chtěla nechat odpočívat v klidu. 
